Vilém z Ockhamu (asi 1280/5-1349). Narozen v Surrey, vstoupil do řádu františkánů a studoval v Oxfordu, kde chtěl jako bakalář IDeologie získat doktorát za komentář (asi 1317-19) k Sentencím Petra Lombardského.
Toho však nikdy nedosáW, neboť v roce 1323 předložil kancléř Oxfordské university John Lutterell padesát šest úryvků z jeho spisů k censuře papeži, který tehdy sídlil v A vignonu. Ockham byl předvolán, aby hájil své názory. Jeho dílo bylo odsouzeno a Ockham sám byl uvězněn - nikoliv však exkomunikován. V roce 1328 utekl společně s Michaelem z Ceseny, nejvyšším představeným řádu františkánů, na dvůr císaře Svaté říše římské Ludvíka Bavorského. Zbytek života strávil jako politický polemik píšící proti papežským nárokům na plnost moci v duchovních i světských záležitostech. Tvorbu Viléma z Ockhamu lze rozdělit do dvou etap: na oxfordské období, filosofické, logické a IDeologické, a na období po roce 1328, kdy působil jako politický publicista hájící svůj řád a svého císařského ochránce proti papeži.
Ve středu Ockhamova myšlení stojí pojetí logiky jako prostředku uspořádání poznatků a zajištění nejvyššího možného stupně jistoty, jakého může člověk dosáhnout. Ockham tvrdil, že existuje rozdíl mezi individuální povahou všeho bytí a universální povahou našich pojmů na jedné straně, a výrazy, které používáme, abychom dospěli k pravému poznání na straně druhé. Bývá klasifikován jako nominalista, i když toto označení je velice sporné. Měl zájem objasnit obecniny ve světě jednotlivin. Ztotožňoval přirozenost Boha a jeho tvůrčí svobodu s Božím zákonem, lex evangelica, který později nazvallex libertatis, zákon svobody.
Ockham tvrdil, že úkolem světských vládců je kárat a trestat ty, kdo nejednají správně, a chránit před nimi církev. Církev má pouze duchovní moc, a pokud jde o světské záležitosti, je podřízena laickému vládci.
Světské a duchovní pravomoci neodpovídají . dvěma odlišným řádům přírody a milosti; realita světské a duchovní moci existuje spíše píky jednotlivcům, kteří tvoří příslušný světský a duchovní řád. V obou těchto řádech je jediným reálným prvkem jednotlivec. Duchovní a světská moc v křesťanské společnosti zahrnují tytéž jednotlivce, kteří jsou současně pokřtění členové církve a občané států řízených světským vládcem. Církev je řízena Božími zákony a království zákony lidskými.
Podle Ockhama používali Kristus stejně jako sv. František a jeho následovníci jen to, co bylo nezbytné k zachování života, a toto užívání spíše než vlastnictví bylo přirozeným právem příslušícím všem lidem, aby zůstali naživu. Toto přirozené právo existovalo ještě před vznikem jakéhokoliv majetkového práva. Ockham nebyl pouhým obhájcem františkánské chudoby; argumentoval také proti papežským zásahům do sféry autonomie vládce a snažil se vysvětlit, jak vlastnictví vzniklo z Pádu. Přijal faktickou nedokonalost padlé povahy, která byla vyjádřena positivními lidskými záKony. Proti ní je postaven ideál duchovní dokonalosti ztělesněné přirozeným (Božím) zákonem. Ve svém díle Rozhovor (Dialogus) přesněji vymezuje rozsah papežské moci popsaný zákonem evangelia, který Kristus předal Petrovi: církev spravuje svátosti, vysvěcuje kněze, poučuje věřící atd. Vládne jí pravý rozum a přirozené právo, které připouštějí existenci nedokonalých světských království. Činnost církve je tedy omezena na duchovní oblast, a státu je ponechána autorita a autonomie v jeho vlastní sféře. Ve světské sféře je legitimita zajištěna souWasem poddaných a sledováním obecného zájmu.
Svrchovanost se odvozuje z lidu, který má přirozenou moc vytvářet zákony a dosazovat vládce. Ale protože světská sféra je nedokonalá, světský svr~hovaný vládce může být legitimní, i když je to tyran. Jakmile je jednou vyvolen na základě dobrovolného rozhodnutí lidu, lze mu legitimní moc odebrat jen za mimořádných okolností když se dopustí vážného zločinu nebo hříchu. Ockham se domníval, že politická sféra je víceméně neschopna dosáhnout svých ideálů; uděluje proto legitimní moc svrchované světské vládě - ať už je lid své moci zbaven pro špatnosti, které konal, či převedením, prodejem, darováním, cestou dědictví, spravedlivou válkou, tj. na základě ius Jori, ať už jde o výsledek smlouvy nebo zvyku. A jakmile je jednou zřízen lidským positivním zákonem stát, musí ho ti, nad nimiž uplatňuje svou moc, přijmout. Ockham tak v politické sféře v podstatě eliminuje moc lidu dát svůj počáteční souhlas svrchovanému panovníkovi tvrzením, že je-li jednou dosazen na trůn, získává veškerou moc pro celou dobu, kdy je jeho jurisdikce užitečná a výhodná pro společné blaho. Lid může svou loyalitu odvolat pouze v případě nejextrémnějších hanebných činů a zločinů. Tento názor vychází z Ockhamova theologického argumentu, že veškerá svrchovanost nad lidmi i nad věcmi je následek Pádu.
Dominium nebylo přiděleno navěky všem lidem podle pravého rozumu; moc vlastnit a vládnout je následkem Adamova hříchu, bez něhož by nebyla vznikla. Před Pádem měli Adam a Eva dokonalou, zázračnou, nemajetnickou moc nade všemi věcmi, jimž vládli rozumem, nikoliv nátlakem. Používali prostě věci tak, jak potřebovali. Neexistovalo vlastnictví, a to ani před, ani po Pádu. Až po svém hříchu získali moc vlastnit a rozdělovat věci. Teprve od té doby reguluje positivní právo přivlastňování a rozdělování, vlastnictví a držbu. Původní dominium, kterému se těšili Adam a Eva, bylo od Boha: panování a vlastnění jsou výrazem lidské vůle.
Světská vláda doprovázená vlastnictvím majetku je následkem Pádu, proto je světská svrchovanos.t: podřízena positivnímu právu, nikoli právu přirozenému. Proto jsou světští vládci nezávislí na církevních sankcích. Rozvoj legitimity světské moci je se souhlasem Božím probíhající vývoj společný všem lidem, nevěřícím i křesťanům, a nemá nic společného s institucemi církve či s nadpřirozeným darem.
Ockhamovy logické, theologické a politické spisy dosáhly ve čtrnáctém a patnáctém století obrovského vlivu. Jeho hodnocení papežské moci bylo ve velké míře studováno v období velkého schismatu a reformních církevních koncilÍ1. (Viz také STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ.) JC odkazy
William af Ockham: Opera Po/itica. 3 sv. Manchester: Manchester University Press 1940-74.
literatura
Leff, G.: William lilOckham: the metamorphosis ol scholastic discourse. Manchester: Manchester University Press, 1975.
McGrade, A.S.: The Po/itical Thought ol William ol Ockham. Cambridge: Cambridge University Press, 1974.